Posloucháš mě?

Kromě snahy rodičů, naučit děti určitá pravidla a způsoby chování by měla být rodičovskou výchovou rozvíjena osobnost dítěte, jeho sebeúcta, sebedůvěra a budován dobrý vztah mezi dětmi a rodiči.

Emoce

Batolata, malé děti, dospívající i dospělí, zkrátka lidé každého věku se občas cítí mizerně, prožívají silné negativní emoce a neví, jak si s nimi poradit. Především u dětí je efektivní zvládání emocí často obtížné a čím více je dítě temperamentní, citlivé a vzrušivé, tím více jeho rodiče bojují s emocemi jeho i svými.

Dítě, které prožívá silné emoce jakoby nevidí, neslyší, nereaguje na pokusy dopátrat se, co se vlastně stalo, odmítá dobře míněné rady, nenechá se utěšit a nakonec za viníky všeho zlého označí ty, kteří se mu nejvíce snaží pomoci. A rodiče? Často své emoce dusí, potlačují, usilovně se snaží zůstat nad věcí a nakonec vybuchují a na oplátku dítěti vyčítají jeho nevhodné chování. Rodinná idyla to tedy skutečně není a o negativním vlivu na rodinné vztahy není třeba pochybovat.

Přitom příčinou tohoto stavu nebývá zlá vůle rodičů, ale právě neefektivní komunikační přístupy, tak zvané komunikační bloky, které rodiče automaticky a v dobré vůli používají. Přestože se zdají být povzbuzující (Nic si z toho nedělej! Podívej se na to jinak!), soucitné (Máš pravdu, všichni jsou zlí, já s tím něco udělám! Chudinko!) nebo vyjadřují naši snahu pomoci (Co se stalo? Měl bys….! Já ti poradím!) jsou neúčinné a u dětí vzbuzují odpor. Někdy jsou dokonce prosyceny vlastními emocemi rodičů a pak zahrnují vyčítání, kritizování, křik, poučování. Vždy vyjadřují nadřazenost dospělých, nepomáhají dětem rozpoznat vlastní emoce a pracovat s nimi. Dítěti říkají: „Tak se cítit nemáš a nebo nesmíš. Pokud se takto přesto cítíš, jsi nějaký divný…“ A dítě nebo mladý člověk si postupně buduje vědomí sama sebe – jsem divný, špatný, musím své pocity potlačit, abych byl rodiči přijat a milován.

Vstřícné naslouchání

Naopak přístup, který je prvním krokem ke zvládnutí emocí, který vztah mezi dítětem a rodičem buduje a posiluje chuť dítěte svěřit se rodiči a poradit se s ním, představuje empatická reakce – vstřícné naslouchání.

Tato komunikační technika není náročná nebo složitá a od rodiče vyžaduje v první fázi jediné – dokázat mlčet. Tato snadná maličkost bývá tím nejobtížnějším co musí rodič zvládnout. V mnoha situacích se zdá mlčení nadlidský výkon a navíc vzbuzuje dojem, že je jím vyjadřován souhlas. Kdo mlčí, ten souhlasí! Ale věřte, není tomu tak a po opadnutí silných emocí budete mít možnost svůj postoj dostatečně zřetelně vyjádřit. Ovšem tím nutným prvním krokem je ošetření emočně rozjitřeného dítěte a to mlčení bezpodmínečně vyžaduje.

Jak tedy přistupovat k dítěti, které prožívá silné emoce – negativní i pozitivní.

Poslouchejte tiše a pozorně. K malému dítěti se sehněte, snižte se na jeho úroveň. Můžete ho vzít na klín, obejmout. Dítěti skutečně věnujte svou pozornost, neodbíhejte, neberte telefon.

Přijměte jeho pocit. Snažte se je chápat a porozumět mu slovy: „Hm.... Aha...“ A to i tehdy, když s ním nesouhlasíte nebo když dítě reaguje na vaši snahu negativně!!! Nebojte se, nevyjadřujete tím svůj souhlas, pouze respekt k pocitům dítěte. Dítě pak má pocit, že se vám může svěřit, že to má cenu, že mu rozumíte nebo se o to aspoň snažíte.

Pojmenujte jeho pocity, dejte jim slovní význam. Pro děti je těžké rozumět vlastním špatným pocitům, jsou rozmrzelé, ale nedokáží říct proč. Potřebují vaši pomoc. Otázky typu „Proč kňouráš, proč se zlobíš…“ nemají vůbec žádný smysl. Zkuste uhodnout pocit dítěte a vyjádřete jej slovy. U menších dětí ho můžete namalovat. Vůbec nevadí, když se nestrefíte.

Rozveďte přání a touhy dítěte do fantazijní představy. „Kéž bys mohl... např. mít doma celé hračkářství, jíst jenom bonbóny, už být dospělý….“ Důležitý je tón vašeho hlasu – neironizujte, neposmívejte se, jen popište dětské přání. Uvědomte si, že možná i vy, maminky, byste chtěly mít všechny krásné šaty z výlohy doma ve skříni a vy, tatínci, všechny sporťáky z autosalónu doma v garáži. Nejde to, ale snění nikomu neuškodí. Pokud mohou děti svá přání vyslovit a snít, s realitou se vyrovnají mnohem lépe a rychleji.

Výše uvedené body mohou proběhnout velmi rychle. Je to první pomoc v akutní situaci, ošetření rozjitřených emocí. Následovat může povzbuzení, aby dítě nepříjemnou situaci dokázalo zvládnout samo. V případě, že negativní emoce vyvolává požadavek rodiče, následuje po ztišení emocí jeho zopakování, vyjádření přání, vymezení hranic, to vše respektujícím, ale pevným způsobem.

Dítě by mělo z přístupu rodiče v každém případě cítit, že je přijímáno, respektováno a bezpodmínečně milováno, přestože mu není možné vyhovět nebo ustoupit. Cesta zlehčování a bagatelizování těžkostí nevede k cíli, k uklidnění situace.

Kdy je vhodné začít?

Vstřícné naslouchání je možné užívat již u velmi malých dětí, rodičovskou blízkost a podporu v nepříjemných situacích by měly cítit již od svého narození.

Velkou pomocí je také pro rodiče dospívajících, kteří se v období puberty musí vypořádávat s velkou směsí vlastních pocitů a nálad, kterým sami nerozumí. Blízkost a pochopení rodiče jim pomáhá přijmout sám sebe a vyznat se v sobě. Především v tomto věku děti nepotřebují poučování, rady nebo zděšené výkřiky typu „To snad nemyslíš vážně!“

Na vstřícné naslouchání nezapomínejte ani ve chvílích pohody, kdy je vaše dítě šťastné a spokojené. I tehdy bude vděčné za váš čas a ochotu naslouchat i „hloupostem“, které ale pro ně představují třeba ten nejdůležitější zážitek dne.

Autor: Eliška Vondráčková, časopis Kamínky pro rodinu