Ještě aspoň trošku…. aneb, když dítě nechce jíst

Čas jídla by měl představovat příjemnou chvíli, kdy se celá rodina sejde, povídá si, sdílí svoje radosti i starosti a společně si pochutnává na dobrém jídle. Skutečnost je často jiná a společné stravování se stane noční můrou pro všechny zúčastněné – pro dítě i pro rodiče. Jídlo je pak zdrojem nekonečných konfliktů mezi rodičem a dítětem, mezi rodiči navzájem a někdy také mezi rodiči a prarodiči.

Potřeba jídla patří mezi základní potřeby člověka. Proč někdy způsobuje otázka množství a složení potravy dětí tak velké problémy, tolik starostí a hádek?

Někdy se stává, že dítě jí méně, než by jeho rodiče, případně prarodiče očekávali. Nebo některá jídla zcela odmítá. To u dospělého vzbuzuje obavy a začne dítě k jídlu vybízet, nutit je, prosit, uplácet, zabavovat je během jídla a vymýšlet další finty, jak je k jídlu přimět. Někdy dokonce již téměř samostatné dítě krmí a hraje s ním různé hry s jídlem, které je mají donutit sníst ještě „aspoň trošku“. A tak se dostává do nekonečného kruhu, ze kterého se těžko vyskočí – z jídla se dělá problém a ono se problémem, který může narůst do obrovských rozměrů, skutečně stává. Příčinou sporů kolem jídla může také být pocit nedocenění na straně maminky, která se snaží uvařit to nejlepší a nejzdravější, co jen může být. Negativní reakci dítěte pak vnímá jako útok na vlastní osobu, jako znevážení svého úsilí o to, být dobrou mámou. Některé děti se velice rychle naučí tuto situaci náležitě využít. Jako projev vzdoru a odporu dokáží sedět celé hodiny nad talířem, mít jídlo nacpané v ústech, případně předvádět dávení a jídlo vyzvracet. Cítí svou moc a vládu nad rodičem. Velmi brzy totiž pochopí, že je nic na světě nedonutí, aby jedly.

Jeden otec vzpomíná: „Moc dobře si pamatuji, jak jsem musel sedět nad talířem studeného rizota, které jsem nenáviděl. Zvedal se mi žaludek čím dál víc. Pak jsem našel svůj způsob, jak zvítězit – rizoto jsem si cpal do kapes a po skončení jídla vyhazoval do koše. A rizoto nejím dodnes.“

Především je dobré si uvědomit, že jídlo se stává problémem pouze tehdy, když mu rodiče přikládají přemrštěný význam. Pokud dítě netrpí nějakým závažným onemocněním není třeba být stále ve střehu a kontrolovat množství a skladbu jídla. Dítě, které je v pořádku nedopustí, aby zemřelo hladem.

Láska prochází žaludkem

Někteří rodiče mají dojem, že jídlem dávají najevo svou lásku, proto čím více jídla, tím více lásky. Je to mylná představa a nucení dítěte do jídla může způsobovat další problémy, psychické napětí, blok vůči jakémukoli jídlu nebo naopak tendenci ke zbytečnému přejídání. Pokud se nemůžete zbavit požadavku, že je nutné sníst všechno „co je na talíři“, zkuste dávat dětem menší porce, mnohem menší, než sami chcete, aby snědly. A to i u jídel, která dětem chutnají. Je vhodnější, aby si děti chtěly přidat, než aby byly nuceny hodiny sedět nad nedojedenými zbytky. Větším dětem můžete dovolit, aby se sami rozhodly, kolik si dají na talíř. V tom případě se ale zdržte komentářů, posuzování dítěte, jeho schopnosti odhadnout správné množství i šikovnosti při jeho nabírání.

Zkuste děti zapojit do plánování a přípravy jídla. Dobrou pomocí je společné vytváření týdenního jídelníčku, které oceníte i vy – není špatné, vědět dopředu, co dnes budu vařit. Děti se tak mohou zapojit do rozhodování, učit se hledat kompromis, přemýšlet nad svými přáními, plánovat. Mohou pocítit svoji důležitost, když celá rodina přistoupí na jejich návrhy. Neznamená to, že budete mít každý den jídlo podle chutě svého dítěte, ale aspoň jedenkrát v týdnu byste jeho oblíbené jídlo, které třeba vám příliš nechutná, uvařit a společně sníst mohli. A když vámi navržené jídlo dítě odmítá, nenuťte ho a klidně mu dovolte sníst jen tu část, kterou sníst chce – např. pokud budete vařit koprovku, kterou dítě nemá rádo, můžete mu bez výčitek svědomí slíbit jen knedlík s vajíčkem. Dítě, které není nuceno, bude mít po čase samo chuť aspoň ochutnat i to, co dříve odmítalo.

Dobré chutnání a žádné povídání

Tato věta, kterou si možná pamatujete z dob svého dětství by měla být opravdu minulostí. Z jídla se snažte udělat čas, kdy je vám spolu dobře, máte možnost společně posedět, povykládat si, sdílet nejen svoje chutě, ale i radosti a starosti. Pokud rodiče už chodí do práce, může být společné jídlo jedinou chvílí z celého dne, kdy se sejde celá rodina a tráví společný čas. Nenechte si tuto dobu ukrást televizí, čtením novin nebo dohadováním o problémech, starostech nebo množství nedojedeného jídla. I když máte pouze chleba s pomazánkou, můžete společně posedět, chvilku se zastavit a skutečně stolovat. Svým dětem dáte velký vklad do budoucnosti, pokud je naučíte spojovat jídlo s příjemnými pocity, s odpočinkem, relaxací, klidem a pohodou.

Vybíravost nebo nemoc?

Velikost porce, kterou má dítě sníst je relativní. Jedno dítě je jedlík, jiné zase jí jako vrabec. K posouzení případné závažnosti poruchy příjmu potravy je nutné eliminovat některé subjektivní představy rodičů či prarodičů, co by dítě mělo sníst. Mezi dětmi s omezeným příjmem potravy nacházíme i děti zcela zdravé, jejichž růst a vývoj je přiměřený. Tyto děti jsou často velmi čilé, jídlo není v popředí jejich zájmu.

Jsou ale situace, kdy je třeba nad stravováním dítěte zpozornět. Skutečné poruchy přijmu potravy se totiž mohou objevit již v nízkém věku. Kritériem k hodnocení je celkové posouzení zdravotního stavu dítěte, zvláště pak dynamiky změn jeho růstu a vývoje. Hlavním varovným signálem je jakýkoli úbytek hmotnosti dítěte. Pokud dítě odmítá jíst a hubne, nebo když mizí hodně jídla z lednice, ale dítě nepřibírá. Děti mohou tvrdit, že jim např. bude určitě špatně, že jídlo nespolknou, že se udusí, pozvracejí a často udávají po jídle bolesti břicha. V další fázi začínají nepřiměřeně vnímat svoji hmotnost a postavu - a to je již typické pro děti s mentální anorexií. Odborníci potom k diagnostice mentální anorexie používají především tři základní vodítka. Úmyslný úbytek hmotnosti,  kdy se dítě vyhýbá jídlu, provokuje zvracení, nadměrně cvičí nebo například zneužívá projímadla, nepřiměřené vnímání své hmotnosti nebo postavy a také přehnané zabývání se svojí postavou nebo hmotností.

Máte podezření, že vaše dítě trpí poruchou příjmu potravy? Obáváte se, že nepoznáte příznaky? Odpovězte si tedy na následující otázky, pokud na jednu z nich odpovíte kladně, neváhejte a vyhledejte konzultaci s odborníkem.

• Má vaše dítě výkyvy ve váze nebo najednou hodně zhublo?
• Má chuť k jídlu, ale přemáhá hlad a odmítá jíst, přestože netrpí nadváhou?
• Začalo přehnaně sportovat a dostatečně nejí?
• Užívá projímadla a snaží se zhubnout, přestože váží přiměřeně, nebo dokonce méně, než by mělo vzhledem k věku a výšce?
• Bojí se toho, že přibere, a to i navzdory tomu, že má podváhu?
• Prožívá chorobný strach z tloušťky?
• Popírá svoji podváhu?
• Přestože je hubené, připadá si normální, nebo dokonce tlusté?
• Ovlivňuje váha jeho sebevědomí, přehnaně mu záleží na vzhledu a na tom, kolik váží?
• Přestala vaše dcera menstruovat?
• Začalo se přejídat nebo mizí z ledničky více jídla, než je obvyklé, a dítě přitom nepřibírá?
• Zabývá se často jídlem, například počítá kalorické hodnoty jídla?
• Přistihli jste je někdy, jak zvrací, aby tak zmírnilo vliv jídla na váhu?
• Snaží se o přechodné hladovky nebo užívá projímadla?
• Vyhýbá se společnému stravování?
• Vyhazuje svačiny, přestává snídat, večeřet, nechodí ve škole na obědy, i když je platíte?
• Maskuje svoji hubenost volným oblečením? I v horkém létě má na sobě několik vrstev?
• Nápadně změnilo jídelníček? Z doposud běžně konzumovaných potravin (sladkosti, chipsy, limonády, zmrzlina, smažené jídlo apod.) jsou úhlavní nepřátelé a vystřídalo je ovoce a zelenina, „zaručené zdravé“ light výrobky a cereálie?