Co děti potřebují

„Děti přece potřebují hlavně lásku!“ To snad napadne při této otázce každého z rodičů. Co si ale každý z nich pod pojmem „láska“ představí, už je jiná otázka. Tvrdé fyzické tresty s heslem „škoda rány která padne vedle, protože stromek se musí ohýbat dokud je mladý" nebo snad posazení dítěte na trůn, do centra pozornosti rodiče, protože dítě se stalo středobodem jeho života.

Konkrétní vyjádření toho, co děti potřebují, je možné rozdělit například do pěti oblastí – péči, přijetí, podpora, pevnost a příklad.

Péče

Rodiče ve všech společnostech mají povinnost dítěti zajistit alespoň základní péči – poskytnout mu jídlo, bydlení, oblečení, zdravotní péči a vzdělání. Zodpovědní rodiče nezůstanou jen u minimálního rozsahu, ale snaží se dát to nejlepší. Je to správné, ale tak jako ve všem, i zde by se rodiče měli řídit heslem „Všeho moc škodí“ a nenechat se zmást účinnou reklamou na vše, co jejich dítě „nutně“ potřebuje. Snadno by se jim potom mohlo stát, že pro samé zdravotně nezávadné jídlo, perfektní hygienu, moderně ergonomicky zařízený pokojíček, značkové oblečení, zajištění nejlepší školy a všech kroužků v širokém okolí zapomenou na další potřeby svých dětí a už nemají sílu je dětem poskytnout.

Přijetí

„Tvé představy a přání jsou jako okovy, které svazují a ničí tvé bližní.“

Každý rodič očekávající s láskou své dítě, se na ně těší a představuje si, jaké to bude až se narodí. V dnešní době už většina párů neřeší otázku, zdali bude mít holčičku nebo chlapečka, protože přesná prenatální diagnostika toto tajemství prozradí dlouho před porodem. Ale to jaké miminko bude a jaký bude život s ním si rodiče mohou jen představovat a ve svých snech plánovat. Vždycky by však měli zůstat otevření tomu co přijde a co může jejich plány úplně změnit. Děti nemusí mít přesně takové vlastnosti, jaké by jejich rodiče chtěli. Děti mohou dokonce být problémové, těžce vychovatelné, mohou být jiné než si jejich rodiče přáli a než po jakých dětech toužili. Ale děti není možné reklamovat, vrátit a nechat je opravit nebo vyměnit. Děti přichází a neměly by být svázány okovy přání a tužeb jejich rodičů, ale měly by mít možnost projevit se ve své originalitě.

Podpora

„Lidé víc touží po lásce a ocenění než po chlebu“

Starat se o výživu, ošacení, střechu nad hlavou pro dítě, pečovat o jeho tělo je samozřejmostí, ale starat se o jeho duši, o to, jak samo sebe vnímá – na to někteří rodiče zapomínají. Kdo jiný než rodiče by měl dítě povzbudit a podpořit, dodat mu odvahu a chuť do života, do překonávání překážek, které se před ním objevují. Společnost se zaměřuje na výkon, na výborný výsledek. Ti kteří ho nedosáhnou, neuspějí. Ale v rodině by neměl být výkon tím hlavním a dosažení perfektních výsledků tou nejvyšší metou. Chvála je něco, co získává vítěz na konci závodu, ale podporu potřebuje běžec, když je na dlouhé trati. Rodiče a děti společně prochází životem, jsou na cestě spojené s pády i prohrami, ale i s alespoň částečným úspěchem. Povzbuzení, podporu od rodičů potřebují všechny děti, ale ve zvýšené míře ty, které jsou neúspěšné a vlastně ve skutečnosti nemají být za co chváleny a odměňovány.

Pevnost

„Mít sílu říci NE bez hněvu a nadřazenosti – to je zkouška rodičovství.“

Rodiče a děti jsou si rovni ve své lidské hodnotě, ve svém právu na názor, pocit, vkus, chuť… Jejich rovnost však končí v otázkách, které se týkají zodpovědnosti, vyspělosti, zkušenosti. Rodič je ten starší, moudřejší a zkušenější. Měl by takový být nejen v tom, jak dokáže posoudit co je správné, bezpečné a žádoucí a co takové není, ale měl by takto přistupovat i k řešení problémových situací, do kterých se ve vztahu s dětmi dostává. Pevné hranice postavené milujícím rodičem vzbuzují v dítěti pocit bezpečí a jistoty, přestože se stále přesvědčuje o tom, jestli je nedokáže překonat a rodiče zlomit. Naopak pokud rodič hranice mění, posunuje, ustupuje ze svých rozhodnutí, případně hranice prosazuje s křikem a hněvem, pokud se nechá vtáhnout do boje o moc, přesvědčuje dítě o své neschopnosti poskytnout mu pevnou oporu a bezpečí.

Můžeme rozlišit tři výchovné přístupy - autoritativní, liberální a demokratický. Možnosti rodičů přenášet svůj hodnotový systém a představu o dobrém životě jsou nejširší v tradičním pojetí a prakticky nulové v extrémně liberálním pojetí. Nevýhodám liberální koncepce, která rozvolňuje rodinu, vztahy, mezigenerační porozumění a relativizuje všeobecné hodnoty, i tradiční koncepce, která socializuje k autoritářské osobnosti, vede k odmítání všeho nezvyklého i k rasismu a snižuje schopnost dítěte nezávisle a svobodně se rozhodovat a volit, se vyhýbá třetí přístup – demokratický. Předpokládá povinnost dětí držet se hodnot rodičů, ale otevírá možnost diskuse o jiných hodnotách a klade důraz na to, aby byly děti pro hodnoty rodičů získány.

Tradiční přístup

V tradiční společnosti fungovaly vztahy mezi lidmi na principu nadřízený-podřízený. Tento systém pronikal celou společností a nenechával nikoho na pochybách o tom, kdo je „pán“. Autorita byla jasně daná a známá na všech úrovních společenského žebříčku. Ve vztazích existovala zřetelná hierarchie daná pohlavím, majetkem a také věkem. Od těch nejbohatších, nejmocnějších, nejvlivnějších až po ty úplně nejpodřízenější. A právě těmi byly jak ve veřejné sféře, tak v rodině děti. Bylo samozřejmé, že ví, kde je jejich místo a bylo nemyslitelné, aby pochybovaly o autoritě starších – rodičů, učitelů, vychovatelů i všech dalších dospělých. Výchova takovýmto stylem je plná nadřazenosti, příkazů, zákazů a trestů.

Platí tu heslo – „účel světí prostředky.“

Liberální přístup

Doba se však změnila. A společnost před více než sto lety začala ztrácet svoji pevnou strukturu, společenský řád nyní stojí na jiných základech než v dobách minulých. Tradiční způsob výchovy, založený na bezpodmínečném uznání autority nefunguje. I děti se dožadují svých práv. Tresty a odměny ztrácí svoji účinnost. Odměna? To je přece mé právo, myslí si pětiletý špunt a v pubertě požaduje s naprostou samozřejmostí jako odměnu třeba i auto. A trest? Děti zatvrzuje. Když můžete trestat vy mne, potrestám i já vás! Tresty tak musí stále zvyšovat svoji razanci až se nakonec síly obou stran vyrovnají a dítě uteče z domu nebo dokonce případnou facku vrátí.

Zdá se vám taková představa přehnaná, děsí vás nebo vidíte vývoj podobně a souhlasně přikyvujete? Hodně záleží na poddajnosti a povaze dětí, se kterými přicházíte do styku. Mnohé skutečně nemají výchovné problémy a zcela přirozeně přijímají autoritu svých rodičů a vychovatelů. Ale i v tradičně založených rodinách stále přibývá dětí, které se autoritě vzpírají, odmítají ji a o svá práva se velmi hlasitě hlásí. A faktem zůstává, že většina dětí ( a možná i dospělých) sice odmítá autoritářství a donucování, ale demokratickou cestu k dosažení svých práv a vzájemnému soužití nezná. Líbí se jim jen jedna strana mince zvané demokracie. Ctění svých práv vyžadují, respekt k právům druhých jim jaksi uniká. Velmi by jim vyhovoval model, ve kterém by byla respektována opravdu všechna jejich práva, ale zodpovědnost by s chutí přenechaly na dospělých.

Příklad

„Slova hýbají, příklady táhnou“

A nakonec je dobré si uvědomit, že děti se učí napodobováním dospělých. Mnohem více chování dětí ovlivní to, co u svých rodičů vidí, než to co od nich slyší.